Ráno. Venku se třpytí rosa a já sedím u křišťálové studánky. Zem je trochu chladná, ale nevadí mi to, jelikož mi ten nepříjemný pocit vynahrazuje příroda kolem mě. Všude je ticho! Jen některý z ptáků nad mojí hlavou občas zazpívá svou podzimní skladbičku. Ráda se zaposlouchám do smutných tonů ptačího skladatele. Když zafouká chladný vítr, ze stromů se na mě sesype mnoho lístků v různých barvách. Déšť zlatých a červených barev na mě dělá dojem. Nádhera. Tady je vidět, že příroda je nadaná umělkyně. Voda ze studánky líně ztéká na zem. Zbloudilé kapky šplíchají na velké kameny pokryté mechem. Zvuk vody mi dodává energii a pocit bezpečí. Líně vztahuji ruku k čistému pramenu. Studená voda mě rázem probudí z podzimní otupělosti. Napiji se a po celém těle se mi rozzáří chuť smát se a tancovat. Příroda mi umí vždy zvednout náladu, i když jsme opravdu smutná. Voda ze studánky plyne někam do dálky. Toužebně se na ni dívám a nejraději bych odplula taky někam pryč. Z monotónních zvuků se mi chce spát a lehám si vedle do trávy. Pomalu zavírám oči… ! Probouzím se plná svěžesti a všude je tma. Nejprve se leknu, kde vlastně jsme, ale pak se rozvzpomenu.

Loučím se s tichou přírodou a nerada se vracím do zaprášených ulic. Vůbec se mi nechce!