Pat a Mat
   Chtěla bych Vám představit hrdiny, kteří se stali idoly mého srdce.

   Od té doby, co jejich každodenní zážitky začali dávat v oblíbeném večerníčku, sejde se celá rodina, očekávajíc oblíbenou znělku. Krtek nebo Rákosníček jsou ve srovnání s nimi jako vrána a slavné duo jako obávaný orel, který jim ubírá popularitu.

   O své holé hlavy,připomínající koleno, se snaží dbát. Nejsou to totiž žádní starší chlapíci chystající se do penze, ale šmrncovní muži středního věku se skvělou fyzickou i psychickou zdatností, zkrátka v době nejlepšího rozkvětu.

   Na hlavách mívají fešné vlněné čapky, o kterých si, a to si přiznejme, můžeme nechat jen zdát. Nos velikosti a tvaru brambory odsouvá do pozadí malá očka jako černé korálky. Proti chladu je chrání teplý rolák žluté a červené barvy. Nosí modré jeansy, jistě tuzexové a jako doplněk velké černé boty.

   Ráda bych napsala, že spolu prožívají pokojné dny, ale takhle se jejich život nazvat nedá. Jejich typickým povahovým rysem je nejspíš nápaditost. Pravdou je, že jim nastanou komplikace, když mají zastřihnout živý plot, koupit trezor nebo zatlouct hřebík, ale vždy najdou ideální řešení, jak problém vyřešit. Po jejich zásahu se najde mnoho způsobů, jak danou věc používat. A kdože jsou ti hrdinové, kteří si ví vždycky rady? Ano, přátelé, jsou to Pat a Mat, hrdinové našeho dětství. A tímto Vás prosím-ode dneška rčení:,,Jsou jako Pat a Mat!“ využívejte s náležitou úctou a velkým obdivem!tak jako já!

Petra Bakalová
8.třída

Moje oblíbené místo
   Když projedete malou vesničkou Zdětín, rozprostře se před vámi nádherné údolí, plné chatiček a domků, oklopené dokola listnatými i jehličnatými lesy s protíkajícími potůčky.

   Čerstvý vzduch a klidnou atmosféru sem tam přeruší projíždějící motoráček, přivážející chataře ke strávení poklidného víkendu či dovolené, nebo jen sběratele různých plodů. Tato dolinka skrývá mnoho tajemných zákoutí, nejraději však mám ¨svou¨ studánku.

   Brzy ráno, kdy modré nebe bez mráčku ohlašuje krásný, horký letní den, vstanu, a protože celé údolí ještě pospává, potichu se vykradu z chaty a zamířím na své oblíbené místo. Potok je u možné přeskákat po vystouplých kamenech. Je tu málo vody, ale stačí jedna malá neškodný letní bouřka a pak je jistější přejít po dřevěné lávce. Mířím do lesa, malou úzkou cestičkou. Tráva kolem je mokrá ranní rosou, kterou slunce ještě nestačilo vysušit. Na konci nedaleké pěšinky stojí už odnepaměti menší skála, ze které vytéká pramínek budoucí studánky, kterou zde vytvořil sám čas.

   Ráda se zde posadím na placatý kámen, zavřu oči a nadechnu se. Cítím , jak vzduch krásně voní. Ne jako ve městě. Vnímám zvuky lesa. Zpočátku je tu ticho, jen korunami stromů si pohrává mírný vánek, nese se šustot lístečků, tančících na větvích nedalekého topolu. Vysoko nad stromy prolétne pták, v dáli volá kukačka své „ kuku“. Jak se postupně příroda probouzí, prozpěvují a švitoří si ptáci, občas kolem prolétne bzučící čmelák a malá drzá moucha se přilétne podívat, co je nového.

   Pozoruji svou studánku, jak do ní padá pramínek vody, hladina se lehce vlní a zachvívá. Kolem, jako menší hradba chránící před útoky nepřátel, leží kameny, na které čas zasel semínka mechu a ten je nyní poset perličkami rosy, mezi kterými se snaží prorazit cestu pomalý hlemýžď se svým domečkem. Poblíž leží na zemi pár šišek, což mi okamžitě připomene veverky, ty malé zrzavé všetečky, zapomnětlivé zlodějky.

   Pozvednu oči a sleduji vzdušné tance různě velkých a nádherně zbarvených motýlů.

   Čas tu letí hrozně rychle. Čím více slunce stoupá nad vysoké koruny stromů, tím častěji zaslechnu i hlasy probouzejících se obyvatel chat. Je na čase se zvednout a rozloučit se, i když jen pro tuto chvíli. Vracím se uvolněná, vyrovnaná. Je mi fajn.

8.třída